Slovo úvodem: Toto jsou mé starší texty. Výběr z publicistiky, který spíše ilustrativně otevírá oblast, jíž se chci ve své monografii věnovat.
1. Fejeton na začátek... Po větru
2. Svátek věčné energie (2013)
3. 20 let Galénu: Zdravotnická literatura jinak (2013)
4. Hudba a bariéry (meditace o povaze hudby) (2012)
5.Symboly - kouzelné klíče k duši (2006)
6. Kudy všudy teče hudba (ohlédnutí za festivalem Rudolstadt 2017)
...............................................................................................................
1. Fejeton na začátek...
Po větru
Od jihu se zvedá vítr. Za parných letních měsíců přinášel od mexického zálivu nebezpečí tornád přes celou mississippskou nížinu až k nám nahoru do Indiany. Rádio hlásilo: Tornado watch! Nevycházejte z domu! – Ale srdci neporučíš. Jako uhranuté se vydává za sluncem, nevnímajíc nebezpečí. Slunce je životodárné, cesta za sluncem je život sám. V Indianě, stejně jako na Moravě.
Jakou barvu musí mít červánky, moje milá, abys mi řekla: Miluju tě? Kolik slunečních paprsků zaplaší stíny pochybností, o nichž zpívá stará moravská píseň?
Myselko, mysel má, aj, kady ty mně chodíš?
Kady mně ju, švárný, aj, šohajíčku, vodíš?
Myselko, mysel má, ideš na dvě strany,
jedna za šohajkem, druhá nevím kady.
Zapsal ji před bezmála dvěma sty lety kněz František Sušil v Komni, v jednom z domnělých rodišť Jana Amose Komenského. Odtud přes kopec jsou Kopanice, chudý horský kraj, zřídlo nejkrásnějších moravských písní a také nejdivočejších a nejpřímějších emocí. Co asi prožíval hluboko v noci onen mladík vysoko na bošácké stráni, když zapálil stavení krásné vdovy, jež ho odmítla, a čekal na ni venku se sekerou? Jak žhavé bylo slunce, které rozpálilo jeho srdce až k nesnesení? – Hrubou zeď musela v sobě ona postavit, aby ji ten žár nesežehl.
Prvej by z kameňa bystrá voda tekla,
lež by moja milá ke mně slovo řekla.
Spišej by ze skály voděnka kapala,
než bych já, šohajku, o ťa zaplakala.
Mé srdce ale neroste z kopaničářského kořene, neboj se, má milá. Moje bolest nemíří na tebe:
To moje srdenko, tak ve mně buchoce
jako ta ryběnka v hlubokém potoce.
-----
Modré oči, modré, jako ta voděnka,
jak jste sa vřezaly do mojho srdénka.
A už sa vřezaly, už sa nevyřežú,
už to mé srdéčko na poly rozřežú.
Nemůžu spát ani se bavit, jak mne svírá to lásky vřezání! Ještěže za mnou dolétla hanácká pěsnička a s ní i trochu úlevy:
Dybych tak myslel na Boha, jak myslím na tebe,
byl bych přijat za svatého, zaslóžil bych nebe.
Toulám se krajinou své paměti. Kráčíme horským lesem, držím tě za ruku a po očku sleduju, jak uzavřena do svých pocitů, přeskakuješ strouhy na cestě. Náhle se před námi na vysoko položené louce otevře nádherný výhled na pomoravní nížinu. Cítím tvé teplo v dlani. Ty tu však nejsi.
Lehko je navykat, těžko je odvykat,
těžko je srdéčko na zámek zamykat.
Zamykám své srdce na tuhém řeťázku,
přece se odmyká pro tebe, obrázku!
Odkud vlastně je, to moje srdce bolavé? Z Vysočiny, pokřtěno vodou ze Studánky Páně v hloubi javořických lesů. Sílu a věčnost mu daly žulové balvany. Jeho písně však nejsou jen odsud, z kraje na zpěv skromného. Vešly do něj ze všech koutů Moravy, aby vypověděly celý příběh:
Srdce mé, srdce mé, proč’s tak zarmúcené?
Hoříš jako plameň, visíš jako kameň.
-----
Dyby mně tak bylo, jak mně bývávalo,
dyž mně to slunéčko jasně svítívalo.
Svítilo mně děvče, jak to krásné slunce,
ale už nesvítí, odešlo za kopce.
-----
Aj, za horú, aj, za horú, za horečkú,
tam sem já mívával galánečku.
Tam sem já k ní chodíval na slovéčko,
líbával sem ústa i srdéčko.
Když ona své bílé ruce rozkládala,
každá žíla v mojim těle hrála.
-----
Dybych mohl býti, kde je mé myšlení,
tam, kde se prochází moje potěšení!
Dyby mně nebyly hory na závadě,
viděl bych svou milou chodit po zahradě.
Hory, hory, hory, ustupte na stranu,
ať já od své milé slovčka dostanu.
-----
Profúkaj, profúkaj, větříčku juhový!
Umetaj chodníček, kady milá chodí.
Zvedá se jižní vítr. Balím slova písní do polibků a tepla své dlaně a posílám je po něm. A modlím se, aby se nevrátila zpět. Od jihu.
----------------------------------
Psáno v roce 2008 pro Literární noviny. Věnováno moravskému sběrateli lidových písní Františku Sušilovi (1804–1868). A jedněm modrým očím.
Zařazeno též do knihy Jiřího Plocka Kroužení na Vysočinou, hudbou a jedním festivalem (Městské kulturní středisko Náměšť nad Oslavou 2015).
.......................................................................................................................................
2.Svátek věčné energie
Pocitová reportáž z největšího folklorního festivalu České republiky - Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2013. Reportáž z místa, kde se člověk dostává do kontaktu s esencí nejen moravské tradiční kultury.
Zas přišel konec června a ve Strážnici se otevřely festivalové brány. Už po osmašedesáté! Svátek… V názvu jsem použil nadsázku. Můžu vůbec mluvit o věčnosti, když jako smrtelný člověk mám svůj pobyt vezdejší spočítaný na zcela konkrétní počet dní? Upřesním to tedy: Pokud bude existovat a množit se lidský rod, pak to bude energie věčná, neomezená na život jednotlivce, znovu a znovu se obrozující v každém novém človíčkovi, který přichází na svět. Takový vjem jsem měl u nejmladších verbířů, chlapců méně než desetiletých, kteří před zaplněným hledištěm předváděli svoje umění - zpívali a verbovali.
Co to vlastně znamená verbovat, a ještě k tomu v soutěži? Prosadit se nejdříve hlasem, který může v klenuté melodii vystoupat až na hranice svých možností. A pak založit na explozi: vykružovat zprvu s jakousi zvláštní zdrženlivostí cifry v napjatém ovzduší za pomalého strojově pravidelného tepu muziky. Jsou to pohybové ornamenty, které při zrychlení do muzikantské frišky vybuchnou do roje výskoků, otoček a tleskání. Stadion v tu chvíli už bouří jako na fotbalovém zápase. Udýchaný tanečník, který skončil poslední figuru vkleče, se zdvihá, zamává publiku a odchází. A tak to jde několik hodin pořád dokola. Nový verbíř, nová píseň, rytmus ovšem tentýž a tři minuty rafinované exhibice. Pořád dokola a je to zajímavé, nikdo se nenudí. Každý z těch mládenců má svoje zvláštní kouzlo, svůj způsob projevu a diváci to dobře rozlišují. Svým favoritům spontánně fandí.
Moderátor se ptá devítiletého šohajka v červenicích (to jsou typické krojové kalhoty z Podluží):
- Co tě nejvíc baví?
- Hokej, tenis a verbování… Jo, a ještě hraju pinec.
- No jo, to je pěkné, že verbuješ, ale správný verbíř musí jít na vojnu. A ta už dnes není.
- Ale je.
- Jak to? Tys už byl na vojně?
- Byl!
- A kde, prosím tě?
- Ve škole! My máme vojnu ve škole. (Hlediště propukne v hurónský smích, zaznívají pochvalné výkřiky.)
- No, ale na vojně jsou taky generálové. Máte vy tam taky generála? To je asi paní učitelka, co?
- Ne. Pan ředitel je generál.
- Tak to jsi pravý verbíř! Jdeme do toho.
Chlapec v podlužáckém kroji (popis pro přátele z ciziny: černé kožené holínky s podkůvkou a v nich zastrčené červené kalhoty, vyšívaná bílá košile a na hlavě černý klobouček s bílým pérkem) se postaví k mikrofonu, muzika už začala předehru, ruka mu vyletí hore a začne zpívat… Dál už to znáte, viz druhý odstavec tohoto článku. Říkám si, co je nebojácnosti v tom klukovi, hlas má úplně chlapský, až skoro nemístně vzhledem ke své postavičce, a když stoupá do horních poloh, hlasivky se otevřou tak, že hrozí uletět.
Jeho vystoupení přivede lidský kotel do varu. Moderátor je unesen také: "Přátelé, právě jste viděli příštího stárka Podluží!" - Ano, říkám si pod dojmem té chvíle: Podluží (ale to platí pro jakoukoli jinou oblast s tradiční kulturou) nezahyne, když mu omladinu na hodech a při různých příležitostech povedou takoví chlapci. Při verbování stejně jako při jízdě králů se z chlapců stávají chlapi, jak o tom krásně píše ve svých knížkách Josef Holcman. Jasně, ne každý má na to být dobrým verbířem, ne každý se prosadí silou svého hlasu či taneční nebo koňáckou dovedností. Tyto rituály však lze přenést ze světa tradiční kultury do jakékoli jiné oblasti: Jde o to, v určité chvíli prostě začít brát svůj život do svých rukou, jít sám za sebe před ostatní, třeba s nápadem, napsaným či vyřčeným slovem, gestem. Vykročit na cestu, o níž se neví, kam povede, ani kolik na ní bude číhat nástrah, ale bude to cesta jediná a jedinečná, cesta muže, který tak uskuteční důvod, proč přišel na svět.
Strážnické slavnosti vznikly po válce. Spojila se v nich obrovská radost z osvobození a touha obnovit pomocí starých tradic svou národní identitu. Dát utlačené životní energii nový, svobodný výraz. Nebyl to náhodný akt. Strážnice navázala na předválečné lidové slavnosti (za všechny jmenujme třeba Slovácký rok v Kyjově), objevil se v ní i duch ještě starších národopisných výstav, které přispívaly k sebeuvědomění národa a jeho regionálních zvláštností. Každá taková akce, zvláště pak stane-li se institucí s dlouhou tradicí, se dostává do nebezpečí, že zatuhne, zkamení, zbyrokratizuje se, zpovrchní, vyhoří. Ani Strážnice nebyla ušetřena těchto tendencí, zvláště pak v politickém systému, který z ní udělal fetiš. Ale pod povrchem si žila svým vlastním životem, oním zvláštním energetickým pulsem, jehož dokladem jsou některé unikátní záznamy z archivů, jiskrné vzpomínky pamětníků a především pak chuť mnohých - a, světe, div se, velmi mnoha mladých! - se sem každoročně vracet. Kdo zažije jednou tu "pravou" Strážnici, je očarován navždy. Kdosi dávno v minulosti řekl, že podle strážnického festivalu se rok dělí na dvě období: těšení se na Strážnici a Strážnici samu. Mnoho mladých mi v opojné atmosféře nočního muzicírování v zámeckém parku řeklo svými slovy totéž.
Člověk si připadá někdy jako ve snu. Nebo spíše v zajetí nauky o převtělování, o věčném vracení - tedy věčném do té chvíle, než se něco osudového vyřeší. Proplétáš se mezi stromy a hloučky muzikantů. Oddělené lucerny svým sporým osvětlením vytvářejí magickou atmosféru, plnou tónů a různých hluků, stínohra zasahuje do světa reálného, je těžké odlišit pravé podoby postav od vlastních představ. Náhle se ti zdá, ten hlas, ten výraz, ten tón - takto hrával muzikant, který ale už není mezi námi! A vida - je. Možná je to jeho vnuk, možná se vtělil do někoho jiného, z jiné dědiny. A zas, támhle ten chlapík v černém klobouku a bílé košili připomíná postavu z dramatických příběhů moravskoslovenského pomezí přelomu 19. století, jak je zachytili moravští spisovatelé. Přijdeš blíž, zbystříš, ta podoba mi něco říká, no ano, ten chlapec z pomezí, dnešní mladý muž, před léty očaroval svým přirozeným projevem porotce v dětských soutěžích a dnes, místo aby se dral do televizních show, nechává tu s houslemi a heligónkou za sebe promlouvat staré tradiční písničky. Ale ony znějí jinak než kdysi. Mají v sobě novou sílu, energii této chvíle, přitáhnou tři děvčata, která svými vysokými rovnými hlasy doplňují hutný zvuk heligónky.
Dalo by se psát o pořadech, o všem možném, hodnotit úsilí autorů pořadů, účinkujících. Něco je lepší, něco méně povedené. Ale nemá to smysl. To nejdůležitější totiž je, aby ten festival vůbec byl, což se naštěstí díky úsilí mnoha lidí uvnitř i vně Ústavu národní kultury ve Strážnici děje. Aby byl místem přátelských setkání, na tři dny vlídným a inspirativním prostorem. Aby se v něm koncentrovala, uskutečňovala a v budoucnost přetvářela ona věčná lidská energie. Ta, jejíž nejčistší esenci člověk zahlédne, uslyší, zakusí, pronikne jím jako paprsek Boží ve chvíli, kdy to nejméně čeká, kdy je nejméně ve střehu. Nejčastěji to bývá v noci, v té zvláštní vibrantní atmosféře pod lucernami, uprostřed chumlu těl, rukou, nohou, hlasů, nástrojů, tónů a všeho krásného, na co si jen člověk může vzpomenout.
68. ročník Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2013 a 31. ročník Folklorního festivalu Dětská Strážnice 2013, 27.-30. června 2013.
Vyšlo v Kulturních novinách 27/2013.
https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2013/27-2013/svatek-vecne-energie
.........................................................................................................................................
3. 20 let Galénu: Zdravotnická literatura jinak
V pražském Paláci Akropolis pokřtili 18. prosince 2013 profesor Vladimír Mišík, doktor věd, s docentem Janem Hrubým, kandidátem věd, a odborným asistentem doktorem Jaroslavem "Olinem" Nejezchlebou knihu Indikace k ústavnímu léčení lékaře MUDr. Jaroslava Pichlíka. A děly se i jiné věci.
Byl to večer plný oslav a slavit bylo vskutku co. Před dvaceti lety vzniklo nakladatelství Galén, jehož páteří je katalog medicínské literatury. Několik stovek odborných titulů vysoké redakční a polygrafické úrovně a ediční partnerství s Karlovou univerzitou jsou vizitkou, kterou není třeba komentovat. Před pěti lety založil majitel vydavatelství Galén Lubomír Houdek edici Olivovníky, v níž se zaměřuje na tituly, jež také svým způsobem léčí - slovem a hudbou. Vydavatel, známý svou celoživotní láskou k folku, zde uskutečňuje něco, co nemá v českém prostředí obdoby: Mapuje historii i současnost folkové hudby v Čechách, včetně jejích nejrůznějších přesahů. Stačí jen nahlédnout na stránky https://www.olivovniky.cz/, a člověku je jasné, jak velkorysý je to projekt. Slovo velkorysý jsem nepoužil náhodou - na rozdíl od užitkové (a užitečné) zdravotnické literatury není tato edice zdrojem zisku, nýbrž vyžaduje investici, finanční i lidskou.
Na slavnostním večeru v zaplněném Paláci Akropolis se Houdkovy investice přinejmenším částečně zhodnotily. Jeho práce sjednotila komunitu tvůrčích lidí, kteří se sice vzájemně většinou znají, ale ne nutně se už musejí scházet a v něčem si notovat. Rozdílní lidé často rozdílných názorů a osudů se sjednotili v jednom: Galén odvádí excelentní práci a Houdek by měl mít svatozář. Dotlačit k vydání například tisícistránkový almanach textů Vladimíra Merty Mimo čas znamená půldruhého roku trpělivé komunikace s tvůrcem, který nemá za definitivu ani to, co bylo před pěti minutami. Vedle Houdka v tomto případě nemůžu nezmínit olbřímí editorskou práci Jana Šulce (na fotografii vlevo), dalšího ctitele českého folku.
Co se tedy všechno slavilo a uvádělo v život? Kromě výročí Galénu ještě 65. narozeniny Jana Hrubého a jeho kniha Housle tečka Hrubý (rozhovor s Milanem Tesařem), nové CD Vladimíra Merty Domilováno a jeho bilanční sbírka textů Mimo čas, povídková kniha Jaroslava Pichlíka Indikace k ústavnímu léčení. Na pódiu se odehrála ve zkratce česká folková a folkrocková historie od jejích počátků až po mladou současnost: Vladimír Merta sám i s kapelou, resuscitovaní Marsyas se Zuzanou Michnovou i Oskar Petr samostatně, Vlasta Třešňák s kapelou Alter Ego, Vladimír Mišík, Olin Nejezchleba, Michal Prokop s Lubošem Andrštem a Janem Hrubým, posledně jmenovaný též s Kukulínem. Úvod koncertu obstarala písničkářka žhavé současnosti Jana Šteflíčková. Nechyběli ani Jiří Dědeček a Jan Burian. A improvizovaný "horňácký" vstup Vladimíra Merty (na fotografii níže) a Olina Nejezchleby. Nemám rád nadsazené titulky, ale tomuto večeru přísluší bezesporu označení "historická událost".
Jan Burian připomněl ve svém vstupu jeden z podstatných rysů Houdkovy osobnosti: "Před Listopadem roznášel Luboš samizdaty. Jeho komunistický nadřízený mu pak během revoluce řekl: Vy nemáte trikolóru, vy nejste s námi! - No, a podívejte, Luboš tu trikolóru nenosí ani dneska." Lubomír Houdek je neokázalý a neúnavný dělník na poli kultury, zdroj energie a naděje, který vyvažuje skepsi dnešní doby. U něj neplatí to, o čem píše v jednom z textů Vladimír Merta:
Bůh je v pomlčce
a ďábel v detailu:
Píseň je tyranie soukromých katastrof
ze kterých není na světě úniku
Kolik je ještě nenapsaných strof?
Zestárlých beatniků?
Nápověd v pozadí?
Dychtivých vdov?
Jaký překlep nás prozradí?
Lavina slov
………………………………………………………………………………………….
Koncert k narozeninám - Jan Hrubý (65) & Galén (20). Palác Akropolis, Praha, 18. prosince 2013.
Vyšlo v Kulturních novinách 52/2013.
https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2013/52-2013/galen
..........................................................................................................................................
4.Hudba a bariéry (meditace o povaze hudby)
Co si pod spojením hudba a bariéry má člověk představit? Hudba přece, sama o sobě, nezná bariéry. Vytryskne si, kdy a kde chce, přijde-li její čas, tedy potřeba duše vyjádřit se hudebně. Ale na bariéry může narazit potom, to je fakt. Na bariéry fyzické i psychické. Ty jí brání v dalším šíření.
Jak je překonat? Bariéry fyzické jsou představivostí uchopitelné: Jsou jimi třeba kopec, skála, zeď, vrata. Překonat je znamená přejít kopec, natáhnout drát s reprobednou na skálu, zbořit zeď, otevřít vrata. Dokonce za jistých okolností by to hudba mohla zvládnout sama, pokud si vzpomeneme na základy fyziky a zkusili bychom je využít prakticky. Hudba je vlnění. Jestliže tedy vyrobíme vlny o takové energii a dostatečně nízké frekvenci, aby roztřásly částečkami zdi, tak ta se časem rozpadne.
Daleko k tomuto mechanismu nemají velké rockové festivaly či párty, při nichž se třesou okenní tabulky a nádobí v kredenci v okolních příbytcích. A třesou se též vnitřnosti posluchačů – ať už těch dobrovolných, či nedobrovolných. U těch prvních vznikají pocity zvláštního uvolnění, nebo dokonce jistého tělesného transu, který může skončit i epileptickým záchvatem (viděl jsem na vlastní oči), u těch druhých místo uvolnění vzniká jiná bariéra – spojená se staženým žaludkem a vztekem a voláním na policii (zažil jsem taktéž). Toto ovšem není hudba, o níž bych dále chtělmluvit.
Hudba je tedy vlnění. Vlnění určitého druhu, do něhož je hudebníkem vložen další zvláštní rozměr − hudební obsah, charakterizovaný navenek rytmem, harmonií a melodií. Ten obsah má povahu psychickou. Lze jej sice jaksi zapsat do not, na papír, ale tam už není tím, čím je ve skutečnosti. Ztrácí svoji bytnost, řekli bychom po filosoficku. Pro samostatnost, neodvozenost této bytnosti mluví také to, že hudební poselství můžeme předávat i bez zápisu. A ona bytnost také není vysvětlitelná jenom jako specifický shluk fyzikálních vln.
Je symbolickým sdělením, které rezonuje s naší psychikou, s naší duší, a to skrze emoce a imaginaci. Tato rezonance se může zpětně projevovat i v rovině materiální, tedy fyziologické. Způsobuje nám libost či nelibost. Působí radostně či smutně, ale přesto úlevně, může uvolňovat. Ale může i svírat, když je její symbolické poselství spojeno s něčím, čeho se bojíme. Třeba když slyšíme hymnu agresora či hasičské signály.
Co jsou to vlastně psychické bariéry? Jakými metaforami je opsat? Hora, zeď, skála? Myslím, že pro psychické bariéry je lépe použít termíny blok, zablokování, uzávěra, zatuhnutí, zhuštění, stažení… Je to otázka důsledného přístupu. Při popisu jemných fyzikálních a také psychických dějů − tedy světa neviditelného – je nejlépe postupovat podle zákona alchymistů, ti v tomto abstraktním myšlení dosáhli dokonalosti. Co je nahoře, je i dole. A naopak. Co je ve světě viditelném, je i ve světě neviditelném.
Hudba je pulsujícím tokem. Je řekou, jejíž proud může některé nánosy, uzávěry odnést, stejně jako její vlny mohou rozvolnit blokující konstrukci. Je to zvláštní proud, neboť nejenom teče, ale také se vlní, vibruje. Naše tělo i duše jsou jako přijímač. Tak jako infrazvuky mohou rozkmitat naše vnitřnosti – v případě infraděla až k roztržení –, tak hudba rozvibrovává naše tělo ke smyslovým fyziologickým pocitům a v jemnější formě se dotýká přímo naší psychické, fyzikálně nepopsatelné struktury. Dojde-li k rezonanci, to jest setkání vysílaného symbolického poselství o „kmitočtu“, který rozezní specifický psychický obsah (ať už tóny, či slovy písně), rozesmějeme se, rozpláčeme se, rozproudí se spontánně naše představivost. Bariéry padají, ale to není vlastně přesné, spíše bloky se uvolňují, zatuhlá, sevřená místa povolují, led se rozpouští… A tak se mohou uvolňovat bloky nejen v lidech, ale i mezi lidmi. Hudba může léčit, otevírat, spojovat. Jen si ji najít.
Předneseno na Kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou 2012 a publikováno ve výsledném sborníku.
V této podobě zařazeno taktéž do knihy Jiřího Plocka Kroužení na Vysočinou, hudbou a jedním festivalem (Městské kulturní středisko Náměšť nad Oslavou 2015).
........................................................................................................................................
5. Symboly – kouzelné klíče k duši
Zkrácený text přednášky přednesené na mezioborovém Kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou v roce 2006.
Motto: Přicházejíc z neznáma a tajemna, bylo již od počátku časů ustaveno pouto mezi tím, co pro nás neznačí nic, a tím, co může označovat nějakou věc, mezi nicotou a bytím; tímto zářícím řetězem v lůně temnot je symbol, který je zčásti pochopitelný a z části nepochopitelný (René Alleau, francouzský znalec hermetismu).
I.
Není mnoho slov, která by ve 20. století zaznívala tak často a zaměstnávala tolik myslitelů, jako slovo symbol a jeho odvozeniny. „Dosáhl symbolického vítězství.“ - „Dotkl se tématu pouze symbolicky.“ – „Bill Gates je symbolem moderních technologií.“ – Takto a podobně čteme často v tisku a hovoříme v běžné řeči. Co to vlastně znamená, že je něco symbolické? Nakolik je to závažné, významné? Je to „málo nebo moc“? Podle situace. Symboly nalézáme všude: v umění, ve vědě, v politice, v náboženství. Sám jazyk jako prostředek dorozumění je podle lingvistů systém symbolů. V knihách či na internetu se můžeme poučit o symbolice křesťanské, asijských náboženství nebo léčivých kamenů. Můžeme si o tom myslet cokoli, ale je to nepřehlédnutelná a zcela živá skutečnost. Ve světě, který si zakládá na racionalizaci, analytičnosti a účelnosti všeho, vzniká spontánně touha po myšlení obrazném, symbolickém.
„Dvacáté století je stoletím symbolu a fetišismu. Znak byl zbožštěn, apotheósa symbolického světa zrodila popkulturu i konceptuální pokusy, diskurz kultury expandoval a slova kulturní a symbolické se stala synonymy společenského a lidského. Nejlepší ilustrací tohoto je říše masové kultury a její idoly. Hvězdy, symbolické konstrukty, zbožňované milióny či miliardami. Ikony, spojující v sobě to, co sociologický klasik Durkheim označil za posvátné, a to, co Freud odhalil jako objekt sexuální touhy…“ – tak píší autoři článku Sexuální ikony 20.století v alternativně intelektuálním časopise Živel (2000). A nadšenci ze spolku Pošumavská jižní dráha píší na internetu o zahájení provozu na nejkratší mezinárodní železnici na světě: „…Poprvé od konce války překročilo železniční vozidlo slavnostně hranici v Novém údolí. Podali jsme tak ruku německým sousedům… Jistě, jde o železnici jen symbolickou, ale i symboly jsou v životě důležité…“ – Jak se tedy vlastně dívat na symboly?
II.
Slovo symbol je odvozeno původně od řeckého slova sýmbolon: shodování se všelikých věcí i přirozených i nenadálých, znamení, známka, shodnutí se, srovnání, smlouva (přičemž adjektivum sýmbolos znamená vhodný). Sloveso symbállein znamená dohromady házeti (sym – spolu, dohromady, bállein – házeti), spojovati, sváděti, směšovati, srážet se, potkávat (se), přikládat, přidávat atd. (citováno z řecko-českého slovníku Františka Lepaře). V životě starých Řeků bylo sýmbolon znamením, kterým se poznávali přátelé či příbuzní: host při odchodu od hostitele rozlomil hliněnou destičku a jednu část nechal hostiteli jako poznávací znamení pro případnou opětovanou návštěvu – jeho samotného nebo jeho příbuzných. Složením rozlomených kousků se tak poznal přítel. Uvádím zde tuto již mnohokrát jinde zmiňovanou etymologii proto, že jsem přesvědčen o závažnosti mnohdy skrytých či zdánlivě zapomenutých významů, kterými byla slova nabita na základě určitého (nikoli náhodného či svévolného) prožívání skutečnosti či odvození z reálné funkce a které žijí dále skryty za pozdějšími nánosy. Neboť, jak říká velký francouzský hermetik René Alleau v knize Hermés a dějiny věd: „Celé dějiny lidstva probíhají aditivním způsobem. Staré rysy a znaky jsou zachovávány a na ně se vrství nové rysy a znaky.“
Pro další výklad prosím podržte v paměti především výrazy – shodování se všelikých věcí i přirozených i nenadálých, dohromady házeti a spojovati. V naší analyticko-racionální době dospělo slovo symbol, právě pro svou původní významovou šíři, k mnoha různým definicím podle oboru, kde nachází uplatnění. Různá pojetí na jedné straně ilustrují jeho mnohovrstevnost a univerzálnost, na druhé straně však, bohužel, jsou-li absolutizována, vedou k zužování významu a tím zbavování potence pro popis komplexních projevů života ( a tím i kulturních jevů).
Snad nejobecnější definice symbolu, přijatelná pro každý obor, zní: Symbol je něco, co zastupuje či vyjadřuje něco jiného. Jedním krajním sémantickým případem je pojetí symbolu v matematice, kde symbol je vědomým výtvorem lidského intelektu a jenom jako takový může být používán. Shoduje se se základním sémantickým pojetím znaku – každé písmeno či značka má přesně vymezený význam. Nejlépe jeden. Vůbec v akademické vědě obecně můžeme povětšinou sledovat tendenci vykládat a pracovat se symboly jako se znaky, které reprezentují určitý význam. Opačným pólem je zase symbol v hlubinné psychologii: Může jím být jakákoli věc – materiální i nemateriální povahy, i bez jasného prvotního významu, která nejdříve emočně zapůsobí na duši člověka. Ona emoční komponenta symbolu je nesmírně důležitá. Působí na základě nevědomých duševních principů a uvede do pohybu psychické děje, které mohou odhalit doposud skryté významy a napomoci sebepoznání či dokonce léčení (toho je využíváno například v jungovské psychoterapii). Podobně takzvaně „neostré“ symboly a jejich užití nacházíme v oblasti umění, kde tato jejich vlastnost je základem jejich působivosti – rozeznívají lidská nitra ne zcela předvídatelným způsobem, otevírají prostory neznámé a tajemné.
Symbol je v zásadě primárně pojem z oblasti psychična, protože i když může nabývat hmotné podoby (a jako taková bývá obvykle předmětem popisu), je vždycky promítnutím primární psychické aktivity do materie. Sám o sobě hmotný předmět či nakreslená značka nejsou ničím, symbolem se stávají za určitých podmínek až v lidské mysli. Tento fakt by měly mít v zájmu interdisciplinárního porozumění na paměti veškeré vědy zabývající se popisem a systematizací symbolů.
Schopnost symbolizovat – přiřazovat symbolický význam věcem či věci jako symbolické chápat a prožívat, je jednou z fundamentálních charakteristik člověka. Filosof Ernst Casirrer nazval člověka termínem animal symbolicum, čímž překročil tradiční úzké pojetí člověka jako animal rationale. V chápání pojmu symbol můžeme shledávat, jak už bylo výše naznačeno, více tendencí. Dva směry jsou zásadní (dle Paula Ricoeura v knize Vladimíra Boreckého Porozumění symbolu, Triton, Praha 2003): 1/ Reduktivní pojetí, vycházející z přírodovědeckého pozitivismu, kdy se symboly redukují na znaky respektive příznaky. Hledá se jejich přesný význam, aby mohly sloužit k popisu reality či ke konstrukci vědeckých teorií. S tímto přístupem se setkáváme v běžně v psychologii, antropologii či etnologii, lingvistice, literární teorii i jinde. 2/ Restitutivní pojetí, které se snaží symbolu ponechat jedny z jeho esenciálních charakteristik – mnohoznačnost (polysémii) a otevřenost (prvek neznáma) - a uvažuje o něm v co nejširších souvislostech. Také reflektuje schopnost symbolu spojit racionální s iracionálním, rozumový pojem s emočním nábojem, reálné s transcendentním. Toto pojetí je základem analytické psychologie C. G. Junga, religionistiky Mircei Eliadeho, vědy o hermetismu René Alléaua, filosofie Gastona Bachelarda či antropologie Gilberta Duranda. Má i mnoho společného s uměním – chápe symboly nikoli jen jako pouhé nositele ohraničených významů, ale též jako prvky životní dynamiky: roznětky psychických dějů (především imaginace), nositele smyslu, který působí v čase. Právě tento druhý, restitutivní přístup je v širším smyslu i základem mého dalšího uvažování.
III.
Symbol tedy je, jak jsem už naznačil značně komplikovaný problém pro takto krátké pojednání. Já se zde chci soustředit pouze na jeden důležitý aspekt – na emoční stránku, kterou od fungujících symbolů nelze oddělit a která je v běžném vědeckém světě často velmi podceňována či dokonce ignorována – pro svou údajnou subjektivitu a neuchopitelnost. A přitom je jediným živým spojením mezi symbolem a duší člověka.
Zde se musíme vrátit ovšem k otázce, jak vůbec nejjednodušším způsobem vznikají symboly? Každý z nás to zažívá, ale málokdo si to uvědomuje: Spojí-li se každodenní věci s určitými emocemi, to jest, spojíme-li se s nimi citově skrze prožitek - například s hrníčkem na čaj či plyšovým medvídkem nebo darovaným kamínkem - stanou se z nich symboly. Tyto předměty pro nás něco symbolizují – pohodu, bezpečí, určité citové vyladění, určitou situaci – vztahovou, životní atd. Takovým symbolem může být i prostá melodie či píseň. Principiálně úplně stejně ovšem vznikají jakékoli další symboly – v náboženství, umění či politice. Rozdíl je pouze ve způsobu vytváření citové vazby – například skrze náboženské rituály či politické mítinky. Aby věc mohla fungovat jako symbol, musí k ní člověk mít citovou vazbu – ať už je to hrnek na čaj nebo politické heslo.
Ve výše zmíněném mechanismu se jedná o symboly individuální, které hrají velkou roli například v psychoterapii při pátrání po důležitých, avšak nánosem času zasutých psychických momentech života jednotlivce. Terapeut musí rozehrát určitou hru, kdy se pacient začne emočně navazovat na věci, které mu pomohou vrátit se tam, kdy by se normálním rozumovým uvažováním nikdy nedostal: „Ve všech scénách se skutečné nebo imaginární předměty spojují s lidskými city a tím se z nich stávají symboly, s jejichž pomocí se může člověk vyjádřit o sobě i o tom, jak se cítí. Vyjádření je živější a barvitější, než při použití pouhých slov. (…) Ukázalo se, že pacienti, kteří se při běžném snímání anamnézy vyjadřovali velice skoupě, dokázali s pomocí symbolů vyprávět o své rodinné anamnéze daleko diferencovaněji, než to pro ně bylo možné na čistě verbální úrovni. Díky symbolům je toho o rodině prostě víc napadalo. Vzpomínali, jak se jim doma vedlo a najednou se cítili lépe … Symboly v nich uvolnily asociace spojené s emocemi, které v řeči slov nebyly přístupné.“ (M. a G.Wollschlägerovi: Symbol v diagnostice a psychoterapii).
Rád bych zde připomněl jeden z těch důležitých významů slova symbállein, o němž jsem mluvil na začátku: spojovat. Symbol spojuje věci – verbální pojmy – produkty intelektu či materiální předměty s citovou oblastí lidské duše. To je myslím, velmi zásadní princip, který nám poukazuje i na extrémní důležitost symbolu jako prostředku, který nám pomáhá vyjádřit nebo naopak uchopit realitu v její celosti. Neboť, jak říká psycholog, C. G. Jung (v knize Člověka a duše): „Samotný intelekt nikdy nespostihne celek duše. Ať chceme nebo nechceme, vnucuje se hledisko světového názoru (tj. celkového pojetí světa – všestranného), neboť duše touží po výrazu, který by ji obsáhl jako celek (…) Intelekt je jen jedna z mnoha základních psychických funkcí a k vytvoření celkového obrazu světa nestačí. Přinejmenším sem patří i cit. Cit je někdy přesvědčen o něčem jiném než intelekt a nelze vždycky dokázat, že by citové přesvědčení mělo vůči přesvědčení intelektu menší cenu.“ Jdeme-li do důsledku, spojovací role symbolu nekončí u citové oblasti, nýbrž překračuje do oblasti lidské imaginace, obrazotvornosti, pro níž jsou emoce palivem. Symbol v nás nespouští pouze proud asociací spojených s minulostí, nýbrž rozněcuje naši schopnost tvořit obrazy – ať už literární či výtvarné.
Jak asi mnozí vědí, podobně jako emoční inteligence, tak i oblast imaginace jsou v posledních desetiletích předmětem zvýšeného zájmu a emancipačních snah některých filosofických, psychologických a antropologických směrů, stejně jako vědy historické, protože se ukázalo, právě tyto duševní funkce jsou zcela zásadní pro lidskou existenci a rozvoj a předcházejí svým způsobem funkci rozumové. Bez dalšího detailního rozboru pouze uvedu, že emoce se vyvinuly jako primární psychické mechanismy střežící život organismu, umožňující mu orientovat se a motivující jej k akci a jako takové v nás přetrvávají stále. Kdo si tohoto není vědom, popírá nejhlubší podstatu svého bytí.
Tak jako v celé historii lidstva, odehrává se i u každého z nás přesně tento vývoj: Dítě je nejdříve uzlíčkem elementárních nevědomých emocí v podstatě velmi archaické povahy, aby později s rozvojem rozumových schopností začalo postupně svá vnitřní hnutí a motivace pojmenovávat, diferencovat a využívat. Přičemž není vůbec jisté, porozumí-li kdo z nás do konce života těm nejhlubším citovým pohnutkám, jež ho vedou k tomu, aby v životě šel cestou, kterou jde. Přitom za každým velkým rozhodnutím, až už si to člověk přizná nebo ne, je hlubší pocitová rovina – nikdo se vědomě a svobodně nerozhodne pro to, co ho primárně nenaplňuje citově. K tomu musí být donucen. Zásadní životní rozhodnutí nejsou čistě racionální, to je fakt, který je nutno přijmout a kdo to neudělá, bude do konce svých dnů sice kráčet po cestě sice osvícené rozumem, ale z temného bočního mlází mu do ní budou vpadávat démoni temných sil a mařit mu nejlepší racionálně zdůvodněné úmysly. Jak jistě chápete, neříkám to tu proto, abych démonizoval lidské emoce, ale naopak proto, abych podtrhl zásadní skutečnost, že v okamžiku, kdy je přijmeme a reflektujeme jako svoji bytostnou součást, která pro nás hraje existenciálně zásadní roli, můžeme například začít nahlížet, kolik našich postojů, reakcí či sdělení je motivováno skrytým pocitem existenční úzkosti a ohrožení. Skrytou nerozpoznanou energií, která deformuje naše úsilí a životní postoje. A právě symboly jsou jedním z prostředků, jak s touto oblastí lidské existence začít komunikovat a popřípadě ji využívat.
Vrátím se ještě ke slovům Reného Alleaua, který mluvil o aditivním charakteru vývoje lidstva a nyní jsou pochopitelná i jeho další slova: „ Vezmete-li si člověka roku 1992, část své podstaty v sobě nese již zbudovánu – tou částí je jeho archaismus, jeho genetický kód, psychologická podmíněnost, která obsahuje milióny let zkušeností a způsobů chování vepsaných do naší povahy. Jsou to rysy maskované, ale téměř neměnné. A vedle této prvotní podmíněnosti a archaičnosti je tu přizpůsobení formám života, tedy to, co právě vzniká, co je naším dílem svobody, naší možností změny. Chceme-li poznat sami sebe, musíme se poznávat ze dvou aspektů: archaického a svobodného. Archaický aspekt můžeme objevovat zevnitř pomocí symboliky, jež nás vždycky odkazuje k hlubinám našeho bytí....“(Alleau v knize Hermés a dějiny věd)
Úroveň individuální se u symbolu, jakožto spojovacího uzlu, dále prohlubuje v místo setkání duší v rovině nadindividuální – a to tehdy, když symbol – předmět nebo slovo – zarezonuje citově u většího počtu lidí. Hlubší vrstvy duše, strukturované podobně jako organismus na úrovni biologické, podle určitých obecných principů – archetypů – zde promlouvají prostřednictvím obecně sdílených symbolů. Tady se nechci pouštět vůbec do diskuse o biologické versus kulturní podmíněnosti vzniku symbolů, protože zastávám názor, že oba aspekty hrají svou roli. Jenom chci říci, že symboly, které mají metafyzickou platnost – lidé se na ně mohou citově napojovat skrze věky a různý etnický původ – jsou podřízeny tvarově, barevně či ideově velmi jednoduchým principům, které se vztahují k základním „tvarům a barvám“ vnitřního i vnějšího světa. Studium symboliky kruhu budiž zde příkladem. Naopak, čím myšlenkově složitější, tvarově neobvyklejší, zkrátka obsahově diferencovanější symbol, tím bude mít s největší pravděpodobností omezenější dobovou platnost. Pak „vyhoří“ a stane se z něj dobová ilustrace. Říká se – ve výtvarném umění, v hudbě, v literatuře – že nadčasový účinek díla spočívá v geniální jednoduchosti jeho základních principů. To proto, že zde se právě projevuje výsostná symbolická povaha umění. Jedním z nejvýraznějších příkladů jsou v této souvislosti selské lidové písně, protože minimum časových intelektuálních informací a pocitová přímočarost jejich sdělení z nich činí výsostný symbolický materiál, který překračuje věky. Na rozdíl třeba od dobově populárních písní kramářských, které sice byly nositeli důležitých informací a zpráv, ale jsou spíše než živými symboly soustavou znaků, nositeli aktuálních významů, dobovým obrázkem.
IV.
Každá píseň, která v člověku zarezonuje, něco mu uvnitř otevře, někam ho pohne, má symbolickou povahu. Dotýká se něčeho uvnitř, co je živé. Její podmanivá melodie nebo jednotlivá slova, poetické obraty či přímo obrazy jsou symboly vnitřního světa každého z nás. Jsou zrcadlem míst nabitých emocemi, mohou otevírat vrátka zavřená úzkostí, citovým strádáním nebo naopak pomoci naplno rozproudit životodárné energie tvůrčí či jiné. Symboly jsou ztělesněním vnitřních struktur duše, archetypů, komplexů a jako takové by bylo možno je dále zkoumat ve vztahu k individuálnímu či skupinovému oslovení. Ale to už je mimo rámec tohoto pojednání a každá píseň by asi vydala na samostatný příspěvek. Protože písně jsou, stejně jako ty symboly, klíčem k lidské duši.
Upravený a zredigovaný text této přednášky byl publikován ve sborníku z Kolokvia:
Kouzla ve world music (Od rituálů k webovým stránkám), editorky Martina Pavlicová a Lucie Uhlíková, Městské kulturní středisko, Náměšť nad Oslavou 2006, str. 66
...................................................................................................................................................................
6. Kudy všudy teče hudba (ohlédnutí za festivalem Rudolstadt 2017)
Kudy všudy teče hudba
Malé meditativní ohlédnutí za festivalem Rudolstadt 2017. Za unikátním místem, kde lze nejen objevovat hudbu z celého světa v jejím etnickém i sociálním aspektu, ale také ji přijímat různými cestami a nechat ji působit na svou celou bytost.
Sedím v kostelní lavici a nechávám se unášet hudbou. V kněžišti evangelického kostela v Rudolstadtu právě hraje trio Yorkston-Torne-Khan: dva skotští muzikanti a jeden Ind. Mírně zesílený zvuk jejich nástrojů, kytary, kontrabasu a sarangi, se šíří do chrámových prostor. Kostel je zcela zaplněný, přízemí i dva balkóny. Lidé ani nedutají, jen tu a tam zapraskají dřevěné lavice. Zpěv skotského kytaristy, pokorný, bez tlaku, rovný, bez vibrata a dalších ozdob, skoro by se řeklo až s úctou pokládaný do prostoru, se střídá s ornamentovaným projevem jeho indického kolegy. Ten s hlasem zachází spíše jako s nástrojem, improvizuje podle momentálního pocitu, nechává tu a tam vybublat potůčky tónů bez zjevného slovního obsahu. Jedno mají oba zpěváci společné, a to pokoru, s níž své hlasy nechávají znít, bez známky touhy někoho oslovit, něco ovlivnit, prosadit se.
Křehká milostná píseň zpívaná anglicky dostává další rozměr díky jemnému předivu tónů indických houslí sarangi. Zavírám oči, prostupuje mne pocit transcendence – ocitám se v jiném světě, kde proudí myšlenky, obrazy a pocity bez zátěže každodenních starostí, bez lopotného usilování o formulaci jakéhokoli svého stanoviska. Je to svět, v němž cítím, že – napojen na jeho zdroje – bych byl schopen napsat píseň, báseň, knihu, zformulovat nejlepším způsobem své vjemy. Ale, co se stane, až ta hudba skončí? Budu se umět takto dokonale oprostit, otevřít?
Koncert v kostele končí dlouhým potleskem a šumem vycházejícího publika. Vracíme se do světa, kde svítí ostré slunce, je tam horko, může každou chvíli také pršet, a člověka napadají prozaické myšlenky: Kam se jít schovat, kde se najíst, mám ještě dost peněz na další požitky? V kolik je další koncert, který bych rád stihnul? – Zdálo by se, že návrat do „normálního“ světa znamená definitivní konec výletu do transcendence. Ale není tomu tak. Každý z nás si odnáší v nitru vzpomínku na tu situaci, na ty chvíle „jinde“. Skrze zážitky si rozšiřujeme vnitřní prostory, do nichž se můžeme vracet pro zklidnění, pro inspiraci, s nimiž můžeme svou další cestu poměřovat.
Když jsem poslouchal hudbu v kostele, uvědomil jsem si, jak na mne působí fyzicky. Cítil jsem ji od oblasti hrudi (v úrovni srdce) výše. Neměl jsem potřebu se jakkoli hnout. To zklidnění má co dělat se stavem mysli, tedy hlavy či mozku, chcete-li. Uvědomil jsem si také, jak by bylo nepatřičné, kdyby do tohoto prostoru dramaturgie zařadila hudbu rozjitřenou, s naléhavým pěveckým poselstvím, příliš kontrastní, výrazně rytmickou (s hluboce znějícími rázy). Taková energeticky výrazná a pulzující hudba se v Rudolstadtu odehrává především na velké scéně v parku. A její účinek je zcela jiný: Energie vstupuje do člověka od oblasti srdce níže, do oblasti žaludku a kyčlí. Rozhoupává jej, rozhýbává. Bouří se v něm emoce.
Mnozí lidé to nemají rádi, připadne jim to divošské, bezuzdné. Možná se této energie dokonce obávají. Jiní sem chodí právě proto, aby rozhoupali a vybili ten přetlak, co se v nich nastřádal během předchozího dlouhého všednodenního provozu: stereotypní práce, starostí, setrvalého stresu. Stejně tak je tato scéna, podobně jako velký prostor nádvoří hradu Heidecksburg, vhodná pro poselství umělců-aktivistů. Pokud mají takové sebevědomí a přesvědčivost, jako třeba americká písničkářská aktivistka Ani DiFranco, pak je účinek jejich sdělení značný a lidé na něj bezprostředně reagují – potleskem i nábojem, který si z koncertu odnášejí do dalšího života. Člověk nemusí rozumět všemu, o čem se zpívá, hudební výraz – zvláště pak natolik zvládnutý a přesvědčivý, jako má Ani – předává energii aktivního žití i bez toho.
Bohatý výběr míst, kde v Rudolstadtu „teče“ hudba, zrcadlí nejen dramaturgickou (obsahovou) pestrost, ale také možnost nasycení doslova celého člověka hudebními vibracemi. V kostelním či jiném komorním prostoru (divadlo, knihovna) je osloven člověk s přesahem do sféry mysli a směrem vzhůru, ať už to pojmenováváme jakkoli. Na ulici či malém náměstíčku se potkává člověk-posluchač s člověkem-hudebníkem způsobem „bytost s bytostí“. S působením hudby se tu pojí i přímý vliv osobnosti: gesta, slova, pohledy, vizáž. Velká scéna v parku, hlavní náměstí v centru města či rozměrné hradní nádvoří tvoří prostor, v němž amplifikovaná hudba vzdáleného interpreta (několika)tisícihlavé publikum svou hrubovlnnou i zvučnou energii stmeluje do společenství, do pospolitosti, kde zaniká prožívání jednotlivého já a nejen každý jednotlivec, ale i celé těleso se rozhýbává či uzemňuje. I to patří k člověku a je třeba si to uvědomovat. Když někdo během noční produkce klopýtl, upadl, zatočila se mu hlava, hned se objevily pomocné ruce, vytvořil se ochranný kroužek a přispěchala zdravotnická pomoc.
Rudolstadský festival je planetou hudebních Kryštofů Kolumbů, místem objevování sebe i druhých a cestou do neznámých krajin hudby. Současně je ale dokonalým vícekanálovým, širokospektrálním mediátorem, skrze nějž proudí hudba a oslovuje celého svého příjemce, celou jeho bytost.
Fotografie Jiří Plocek
(psáno pro Kulturní noviny 29/2017)
........................................................................................................................................................................